Sbohem, holčičko

Když člověk otěhotní, tak si maluje, jak se mu v náručí bude choulit krásné zdravé miminko. Málokdy ho napadne jiný scénář. Mě tedy nenapadl. Přirozený a nekomplikovaný porod jsem brala jako samozřejmost.

Jenže pak to přišlo. Komplikace. A porod o hodně dřív, než by měl přijít. Za takových podmínek se narodila Elenka. A protože se narodila tak moc brzy, nezachraňovali ji. Chybělo jí pět dnů do oficiální hranice, kdy mají nemocnice povinnost zachraňovat děti.

Všichni říkali, že měla prostě smůlu. Vždyť to jí praskla plodová voda, a přesto to zvládala ještě několik dní jen v polovičním bazénu. Byla silná a po porodu další dvě hodiny dýchala, ačkoliv jí nikdo nedal podporu kyslíkem. Prostě ji jen nechali dožít.

Měla 505 gramů a 29 cm. Takový malý hubený uzlíček.

Nedávno jsem četla článek o tom, že každé dítě přichází na svět s nějakým posláním. A tak jsem se přirozeně začala ptát: S jakým posláním nám přišla na svět Elenka? Jaké poslání může mít dítě, které po dvou hodinách ze světa odejde?

Dozvěděla jsem se, že posláním může být už jen ten moment spojení se s námi. Uzavřít něco z minulých životů. Tím jediným setkáním je poslání splněno a ona může v klidu odejít.

Začala jsem přemýšlet, co asi Elenka potřebovala. Nebo co jsem potřebovala prožít já. Vždyť já s ní ani nebyla! Porodila jsem jí strašně rychle a na operačním sále mě nadopovali hromadou léků, protože nevěděli, co se stane. A když mi ten uzlíček dávali do náručí, abych s ní mohla aspoň chvilku být, začalo mi být ze všech těch léků špatně. Motala se mi hlava, zvracela jsem.

Elenku mi vzali a odvezli mě na pooperační sál. Nevěděla jsem, že už ji nikdy neuvidím živou. Nevěděla jsem, jak to v nemocnicích chodí a naivně jsem si myslela, že ji zachrání. Že uvidí, jak je silná, i když jí chybí těch pět dní do magické hranice.

Jenže když jsem se vrátila zpátky na předporodní oddělení, Elenka už nedýchala. Přivezli mi alespoň ukázat její tělíčko. A pak už jsem ji nikdy neviděla.

O všechno se staral můj přítel. Byl to on a moje máma, kdo strávili celé ty dvě hodiny s Elenkou. Zpívali jí a byli s ní. Byl to on, komu vydechla v náručí naposledy. A byl to on, kdo zařizoval její kremaci, kdo byl na jejím obřadu jako jediný účastník a kdo přivezl její ostatky domů.

Já ležela na předporodním oddělení a snažila se udržet v břiše Elenčinu sestřičku, její dvojvaječné dvojče, které se rozhodlo, že to uvnitř mě ještě nějakou dobu vydrží. Celou moji pozornost jsem upřela na Sofinku a na to, aby se alespoň ona narodila do lepších podmínek.

A tak si říkám, co když Elenčino poslání tady jsem nebyla já, ale můj partner? Co když byla propojená s ním, a potřebovala si odžít ty dvě hodiny právě v jeho náručí? A co když lekce pro mě je ta, že některé věci nemůžu kontrolovat ani ovlivnit?

Věřím tomu, že se nám Elenka narodila z nějakého důvodu. A z toho samého důvodu taky tak rychle odešla.

Je to už 11 měsíců. A teprve teď jsme se s ní byli rozloučit. Nedokázali jsme to dřív. Donutila nás k tomu tak praktická věc jako je rozchod. Přítel se rozhodl odejít z mého života, a protože jsme se nechtěli hádat o její ostatky, museli jsme se s ní rozloučit.

Sbohem, Eli. Promiň, že jsem se s tebou nemohla rozloučit v náručí. Promiň, že tě moje tělo neudrželo delší dobu. Pro mě budeš vždycky moje prvorozená holčička.

Věřím tomu, že se v nějakém dalším životě ještě jednou potkáme. A tentokrát to budu já, kdo si bude potřebovat odžít ten čas s tebou. A rozloučit se.

Jsem propagátorka nových trendů ve vzdělávání pro 21. století. Zabývám se dovednostmi, které dětem usnadní život v budoucnosti a pomůžou jim žít naplněný život. Zároveň předávám nástroje, jak dětem pomoct uvažovat samostatně, v souladu se sebou samými či jak se naučí odblokovávat svoje limity. Jsem autorkou e-booku 10 dovedností pro 21. století a on-line kurzů na téma učení, skryté schopnosti, vnitřní bloky nebo jak koučovat děti. Můj příběh si můžete přečíst zde.
Komentáře
  1. Veronika napsal:

    Uzasne napsane do morku kosti vse citim…. az tu brecim jednu slzu za druhou jak to pro vas muselo byt neuveritelne tezke a bolestive…. a jiste stale je…. nikdy nezapomenete… myslim na vas a preji vam v zivote spostu sily a zdravi a at vam mala Sofi dela radost ❤

  2. Lusi napsal:

    Ahoj Vendulo, právě jsem si přečetla Tvůj komentář pod článkem a koukla sem. Doufám, že dnes už je vzpomínka na Elenku méně bolestná a její sestřičce se daří ♡ Je naprosto úžasné, že ona vše přežila a určitě Ti nějak pomohla a pomáhá vyrovnat se s tou ztrátou.
    To hledání smyslu v tom, proč miminko přišlo na tak krátkou dobu je hrozně těžké téma. Já jsem si sama sobě odpověděla tak, že můj Luchi mi zkrátka ukázal a dal pocítit ohromnou lásku a vděčnost za všechno, co mám. Naučil mě přehodnotit životní hodnoty. Ten smysl je určitě hlubší a věřím, že jednou ho pochopíme.
    Ať se Ti i holčičce daří! 🙂

    • Vendula Pecková napsal:

      Pro mě je největší lekcí to, že jsou v životě věci, které nemáme pod kontrolou. Lidé přicházejí a odcházejí. Náš životní příběh se formuje událostmi, které někdy málokdy ovlivníme. Děkuji moc za komentář.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů